7.část- V koncích

29. august 2012 at 22:28 | MRS.Cloe |  Luck or destiny?

S půl rokem pauzy, se mé psací schopnosti, dá se říct, trochu rozvinuly- obohatili se o řadu všemožných slovíček i slovních obratů. Sice jsem moc nepsala, ale občas jsem tu pořádnou chuť dostala. Tak snad se vám bude líbit.
----------------------------------------
Konečně přináším novou část Luck or destiny. I samotný název se pomalu objevuje v pokračujícím příběhu a
naše hlavní hrdinka se dělí o své zážitky. Delší pokračování najdete v celém článku, a třeba budete spokojení.:)
Přeji příjemné čtení a každý upřímný komentář mě velmi potěší:) Předem děkuji.


↑Po kliknutí, jen klikněte sem.

Cítila jsem obrovskou euforii, tak nepopsatelně silnou. Člověk nevnímá, je v ráji, cítí se být obklopen štěstím a nereálnou bezstarostí. Mé tělo bylo neporušené, žádná zranění, poškozující světlou kůži, i volné dýchání, které osvěží až v morku kostí. Krásný svěží jarní vánek a s ním i líbezně zpívající ptáci. Lesk a čistota vody, tak čirá a neskutečně krásná. Ale netrvalo to dlouho a mé představy blahosti se oddalovaly každým dalším ztěžklým nádechem. Má mysl se začala vzpamatovávat. Radši se schovala za nádherné sny a přání, než aby si uvědomila mučivou skutečnost, že necítím spodní část končetin. Voda už se nezdála tak vlažná, jako mi připadala. Místo ní mě omílal ledově smrtící oceán. Bolestná realita se drala na povrch. Rozpomněla jsem se na vše, co se v posledním bdělém okamžiku událo. Pamatuji si na blesk, hrom. Burácející bouře a hbitě se ohýbající koruny stromů. Prachová zrnka, co se mi zadrhávala do vlasů a nutila mě mít přivřené oči. Nastal pád, krátký pád, který změnil všechno. Vlny pode mnou se bouřily a připravovaly se na další nechtěnou obět. Vzpomínky naskákaly a srovnaly se tak bleskurychle, až jsem zbrkle otevřela oči. Bolestně jsem zaúpěla, přeci to všechno byla pravda. Přežila jsem. Pomoc, jsem na živu. Sevřely se mi vnitřnosti. Jak jsem mohla být tak neuvěřitelně blbá a naivní, nevážit si vlastního života a chtít se zabít. Vždyť jsem to dělat nemusela, nestalo by se to. Nemělo se to stát! Nyní jsem bezvládně ležela, jako onehdy poprvé, znovu v písku volně uloženém blízko u pobřeží. Na nic jsem nemyslela, jen jsem před sebou měla obraz sama sebe, jak dopadám na kraj ostrého světlého kamene, obrostlého slizkými zelenými řasami a páchnoucí plísní. Dál už se jen topím, nedýchám, tma se zesiluje, a pak jen samá černota.

Pokusila jsem se zvednout hlavu. Bolelo mě celé tělo, nemohla jsem pohnout krkem, tak strašně křečovitě sevřené hrdlo. Jako kdyby se vám vyrazil dech několikrát za sebou. Instinkt mi přikazoval dostat se dál na pobřeží. Pochopila jsem jednu důležitou věc- nechci umřít, já musím žít. Znovu nechci zažít takové muka. Ať mě to bude stát všechno, nesmím to vzdát. Prostě ne! Byl takový můj osud? Zažít tohle všechno a uvědomit si tím, co vlastně život znamená? Bylo to štěstí? Jedna má polovina, jako kdyby byla stále mrtvá, ale ta druhá byla nejvděčnější polovina na celém světě. Ať už vděčím čemukoliv- jsem při vědomí. Prsty se mi tlakem, co jsem vynakládala na to, abych se pohnula a rozhlédla, kde se nacházím, zarývaly do studeného písku všude pode mnou. Voda mě vyplavila na levý bok, a já se musela překulit na břicho. Povedlo se, se zatnutými svaly i zuby jsem se mohla ohlédnout. Byla jsem do půli těla ve vodě. Párkrát jsem se jí nalokala, a stěží jsem se dokopala k tomu, to vyplivnout. Jakmile jsem znovu zvedla hlavu, projel mnou úděsný proud bolesti. Zavřískala jsem tak stísněně a bezmocně, jako kdyby mé orgány a kosti nebyly na správném místě. Jako kdyby někdo vzal rozžhavený kůl a probodl tím celou páteř a hrudní koš. Dál na zádech se palčivá bolest ještě více umocňovala. Cítila jsem úporné pálení. Vše jsem cítila tak nehorázně moc, ale od boků až k palcům u nohou absolutně nic, jako by vůbec neexistovaly. Žádný pohyb, žádný cit, prostě nic. Musela jsem to udělat znovu. Další bolestně protkaný nářek. "Proč?" zakřičela jsem do všudypřítomného ticha, které rušilo jen šumění a narážení vln do útesů. "Proč!!" Už jsem nejen křičela, ale také projevovala emoce. Slzy se mi rychle dostaly do úst tím, jak rychle tekly. Celá zmáčená jsem si všimnula, že se mé tělo začíná třást. Zbystřila jsem a nenechala z úst projít ani jednu další hlásku. Jak dlouho jsem se vlastně nacházela ve vodě? Už se spustil očekávaný pud sebezáchovy. Je možné, že začínám mít horečku a mé tělo reaguje na mráz prostupující každým mým údem? Pokoušela jsem se posunout o dalších pár centimetrů dál. Znovu jsem vykašlala vodu, která se mi drala rychlým tempem do pusy. Zarazilo mě to. Zaskočená jsem se plaše rozhlédla na obě strany. Počkat, zdá se mi to? Voda je výš, než byla...
 


Poll

Líbí se ti tato povídka?

Ano
Ne

Comments

1 Džejný Džejný | Web | 30. august 2012 at 6:38 | React

týjo to je dlouhý, na to se musím podívat až přijdu z těch opravek..:(

2 Adel Adel | Web | 30. august 2012 at 8:03 | React

Krásná část :) Minulé díly jsem nečetla, musím to napravit :-D

3 Džejný Džejný | Web | 30. august 2012 at 12:41 | React

No ty vado!Rozená spisovatelka,ty slovní obraty mě naprosto dostávají :D Zase si prokázala že máš v sobě hodně talentu!Až vydáš svou knihu chci jí podepsat jako první.Jinak k ději,nesnášim když mam ve vlasech písek a miluju když mi stečou slzy do pusy :D

4 Chiara Chiara | Web | 30. august 2012 at 13:26 | React

Jakmile jsem si tohle přečetla tak jsem se vrhla na předchozí díly :) Píšeš úžasně, vážně jsi talentovaná :)

5 Dyidy~ Dyidy~ | Web | 30. august 2012 at 13:49 | React

Páání. Uplně boží část to byla.. začetla sem se. Skvěle se mi ten text četl :) Píšeš suprově.

6 Simii-Sims Simii-Sims | Web | 30. august 2012 at 17:12 | React

Nemám slov. Naprosto skvělé :-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement